Nejkrásnejší kůň-Evian
V patnácti jsem nemilovala kluka, ale koně. Neobyčejného. Jmenoval se Evian (nar.1979 po 61 Plověc z Parmena, Pardál). Suchý, ale dobře osvalený ryzák na vysoké noze, tělo atleta, samý sval. Prsa měl jako z kamene. Ale nejkrásnější byla jeho tvář: štičí a trochu klínovitá hlava s velkými žuchvami, velké, tmavě lemované bystré oči a jemňoučký nos. Žádný kůň z těch, kteří přišli po něm, neměl tak něžné chřípí...
Poprvé jsem ho viděla ve stáji v boxu, jak nervózně přešlapuje a trpělivě čeká na svého jezdce. Stál sice až v rohu u stěny, a přesto mě ze všech sedmi koní ve stáji zaujal nejvíce. Vyzařovala z něho skrytá síla, při každém jeho pohybu z něj sršela energie.
Zatímco jsem pomáhala s jiným koněm kamarádce, která mě do jezdeckého oddílu do Domažlic přivedla, po očku jsem stejně sledovala, co dělá Evian. Do klubu jsem se přihlásila až ve 14 a dojížděla jsem do stáje 27 km pravidelně dvakrát týdně! Ve středu na jízdárnu a v sobotu na brigády. Brala jsem to jako svou velkou výhru, konečně jsem přesvědčila rodiče, že jsem samostatná a spolehlivá a mohou mě pustit na koně i tak daleko. Tehdy k nám na vesnici nejezdily spoje tak často jako dnes, musela jsem proto z jízdárny odcházet dříve než domácí jezdci a na vlak jsem o sobotách chodila 4 km pěšky.
První hodiny jsem se učila jezdit na Cengovi, nechtěla jsem zklamat kamarádku, která mě do oddílu přivedla a se vším mi zprvu pomohla, ale vždy jsem zašla za Evíkem, abych ho pohladila, dala mu do žlabu chleba a třeba i pomohla s čištěním. Brzy se však naskytla šance, kdy se koně střídali. Hned jsem se přihlásila o Eviana. Stačila chvilka, abych poznala, že je to on - ten pravý kůň pro mne. Jemný, vysoký, osvalený, krásný, temperamentní až bujný. Měl tendenci stavět se na zadní, ale nebyl zákeřný. Od té doby jsem ho jezdila. Byl velmi citlivý a chodivý, rád vodil lot. Obdivovala jsem ho na závodech, kde se pod Jitkou Doubkovou umisťoval v oblastních základních až lehkých parkurech často na špici. Tiše jsem záviděla svým kamarádkám z Domažlic, že mohou kdykoli po škole zajít do stáje. Já jsem si doma vybojovala své středy, i když rodiče nikdy nedokázali opravdu pochopit, co to pro mě znamená.
Těšila jsem se, že až uplyne pár let, koupím si Evíska domů. Šteřila jsem a o prázdninách chodila na brigády, sbírala jsem starý papír a železo. Nezodpovězenou otázkou bylo, jak to sdělím doma. Stěží jsme s bratrem protlačili do rodiny psa a rodiče stále obcházeli každou koňskou kobližku velkým obloukem a s patřičným opovržením.
Užívala jsem si své středy. Po škole hrrr na vlak, hodinku ve vlaku jsem si malovala, jak skvělá asi bude ta dnešní jízdárna a z nádraží rovnou cestou do stáje. Často jsem stepovala před zamčenou branou jezdeckého areálu jako první a čekala na cvičitele, až přijde odemknout. Cítila jsem mrazivé chvění v zádech, motýlky v břiše a srdíčko se mi chvělo, když jsem si představila, že za chviličku už budu s ním. Milovala jsem koně! Nádherného, nejkrásnějšího koně s očima araba a jemňoučkým chřípím. Zaplavoval mě pocit štěstí pokaždé, když jsem se mohla dotýkat jeho jemné kůže nebo když se před nacváláním lehce vzepjal, zhoupnul se a plavně se rozběhl...
Měli jsme spolu také jeden pád. Tehdy se koně na začátku lotu splašili a byl z toho hromadný karambol, postupně téměř všechny koně ztratili své jezdce. Sledovala jsem, jak kolem mne sviští Sunora a Unce a snažila se uklidnit caplujícího Evíka, na němž hrál každý sval. Otočím se a sleduji Greye s Evou, kterou jsem považovala za nejlepší z nás, jak opouští sedlo přes hlavu svého šimla poté, co jí to "zapíchnul a hodil hrba". "Tý jo, Eva spadla dřív než já," pomyslela jsem si a v tu chvíli Evian prudce uskočil, protože se lekl stále volně pobíhající Unce. A už jsem taky na zemi. Když už mám spadnout, tedy z dobrého koně!
A pak to přišlo! Po revoluci k nám do pohraničí přijížděli často Němci a vybírali si levné koně. Nedivím se tomu, že si vybrali Eviana. Zaplatili za něj tehdy na místě přes 80 tisíc a to byla za 11 letého oddílového valacha slušná cena. Odvezli si ho s sebou za hranice. Tehdy jsem z klubu odešla. Našla jsem si jinou stáj blíže mému bydlišti a z Eviana mi zbylo několik žíní vyčesaných z ocasu, pár fotek a vzpomínky plné lásky a něhy, štěstí a naivní dětské radosti.
Byla jsem se v Německu za Evíkem podívat, bohužel byl právě se svou novou paní na vyjížďce, ale manžel majitelky mi potvrdil, že se má koník skvěle a je miláčkem jeho paní. Aby ne! Věřím, že u nich strávil nejlepší důchod a svůj zbytek života dožil ve výborných rukách zkušených koňařů.
Jsem stále vděčná JO Start Domnažlice a především Evianově stálé parkurové jezdkyni Jitce Doubkové za to, že mi umožnila jezdit na Evianovi a také Evě a Kristýnce, které mi po letech půjčily své negativy s Evianem, abych ho mohla mít aspoň na fotkách. Nikdy na něho nezapomenu, protože byl mou první opravdovou koňskou láskou.
Mne sa tento príbeh strašne páčil tak preto som ho sem dala . Príbeh napísala Anna Ježková a je zo stránky www.horses-online.cz
Zdroj : www.horses-online.cz